BEZ ZÁVRATI

Na srdci země,

šum stébel vlečených větrem nad hlavou,

jako by ke mně

mluvila útěcha sama,

zvala mě do neznáma.

Až na kraj světa třeba je jít,

aby ses kajícně vrátil,

z čeho jsi vyšel,

až ke dnu hoře třeba je pít,

abys vše viděl a slyšel,

co jiný neslyší, nevidí,

abys již nehledal u lidí

to, co ti nemohou dát,

aby ses naučil lásku mít rád,

i když tě nikdo nepřitulí,

srdcem i vůlí

po všechny života dny

bojovat pro své sny.

I když tě kruh samoty svírá,

i když tě nikdo nepodpírá,

i když se ti cesta v soumraku tratí,

abys šel kupředu bez závrati.