Bez žele.

Ó hory, hory, moje krásné hory,

jsem u vás zas a žele prost!

Zde jako nevěsta své do komory

ukládá příroda svůj skvost:

živůtky zelené a modré stužky

a pestře květovaný šat...

a šťastna klesá mechů do podušky,

když jarní sen jí k srdci pad’.

A sny ty krásné lahodného spánku

tká měsíc v pestrou skutečnosť,

když lehkou nožkou lesa do altánku

ten cudné krásy spěchá host;

tu plno líbání a rozhovoru,

až šepotem se chvěje les,

až zlatou hlavou hora vítá horu

a vůni vydychuje vřes.

Tu ze všech koutů spějí svatebčané,

síň nebeská je samá zář,

slz plesná perla na koberce kane,

kouř stoupá skalin na oltář,

a podál stojí vážní svědci – bory –

vše kolem blahá milostnosť –

ó hory, hory, moje krásné hory,

jsem u vás zas a žele prost! –