Bez.

Co na tvém hrobě teď již asi bezu!

Zda dýchat bude tobě v tiché snění,

ten bílý jak tvé dívčí přemýšlení

bez každé skvrny i bez falše rezu;

ten ohnivý v tvých citů bouřném jezu,

však nad ten fialový, věř mi, není,

tvou duši celou v jednom sladkém chvění

on vyslovil nad růže, trsy slezu;

nad hyacinty vlastní vůní zpité,

nad narcissy, jež samolibě v sobě

se zhlížejí a láskou k sobě hynou...

K tvé duši mluvím v kvítkách bezu skryté:

v těch bílých líbám tvoje ruce obě,

v těch rudých rty, k nimž stíny jen se vinou.