BEZDĚKOVSKÁ ELEGIE.

Oblak za oblakem k horám plove,

k modrošedým horám Šumavy.

Zlatá záře nad krajem se chví,

i nad hřbitůvkem tvým, Bezděkove!

Zapadlé dva skrýváš v trávě hroby,

z rokoka dvě desky kamenné.

Sluneční jen šípy plamenné

neb svit luny modravý je zdobí!

Tupadelská skála strmí z lesa,

křivolaká, plná rozsedlin.

Vlčí mák tam roste, kapraď, blín,

vrchol jak by hrozil spárem běsa!

Vítr kolem lká a táhle sténá,

básník Spiess kde v sluji měl svůj byt.

Dávno již tu jeho stín se kmit’,

hraběnčina tvář, s ní krajek pěna,

duch tmám propadlý kde svět už míjel,

samotář kde příšer dav jen zřel,

třpyt když hasnul hvězd, svit luny mřel,

a vítr lkal, jak rakev kdyby sbíjel...

Srdcí dvou tu lásku kvésti znova,

skála viděla a marný plam!

Jed se slitoval, když sen byl klam,

líbezná hraběnko Küniglová!

Oblak za oblakem k horám plove,

k modrošedým horám Šumavy.

Zlatá záře nad krajem se chví,

i nad hřbitůvkem tvým, Bezděkove!