Bezdětek.

Jen z růžových že podušek vstal den,

lán pole přeorával rozteskněn,

v prsť silnou rukou tiskl těžký pluh,

z hloubky vzdech': „Tak přec mi ho vzal Bůh!

Kdo zastane mě za několik let,

až budu chor a málomocný kmet?

Kdo bude polí těch, kdo statku dbát?

A bez příbuzných jsem! Kam mám to dát?

Či obci snad? ta na polích měj dost,

však nic mi nečinila pro radost;

a život v ní byl jenom stesk a kvil,

co hocha na luskách mi rychtář zbil.

Vad', churavěl a umřel; stojím sám

a ženu jenjen na zhasnutí mám,

proč ještě žít?“... A po hroudě se shýb':

„Až budu jako ty, pak bude líp!“

A zastavil, kol krku oprať vi1

a v koně švih' – kůň trh,' – muž mrtev byl,

a ženu v zoufalství hnal žal i strach:

s vším statkem svým se zžehla na horách. –