BEZDĚTNÍ

My dětí nemáme

a už jsme oba šedí,

dech dětský – neznámé

nám ovzduší;

hle, na duši

nám proto chmura sedí.

Jen lehce naděje

nám o práh zavadila.

Kam věčnost zavěje

ten útlý pýr,

v němž pro náš mír

už duše nová žila?

Když po druhé jen tak

zas naměřil nám osud,

i pěst i hněvný zrak

jsem k nebi slal,

pak spolykal

svůj stesk; a tak je dosud.

Kam stačí hněvná pěst

a modlitba kam vsáhne?

A přec jen dosíc' hvězd

a pro svůj los

tam zvrátit cos,

jen po tom člověk prahne.

Když řičel války třesk,

tam náš hoch byl by býval...

tím klamali jsme stesk:

snad před zraky

nám boláky

by léta býval zhníval...

Zda tento život přát

a chválit může dětem,

kdo má své děti rád,

a může klid

si s sebou vzít,

když loučí se s tím světem?

Snad pro cár z vojáka

bys byla zašla mdlobou,

a tak nás oblaka

jen přelétla...

Ač bez světla,

je smírná pouť nás obou.

A přec v té obraně

červ svéhlavý zle hrýže!

To není to! Zřím po straně

ten světa rej

a každý děj

k mé touze stoupá blíže.

Ne, ne, my prohráli!

Ne, stejno tak to není,

i ať los nestálý

a trampota

je života

kvas, obsah, zakončení.

I ať je prázdným snem

zde třeba pouť ta všecka,

přec po ní jinak jdem,

když před námi

hrá duhami

dál kpředu touha dětská!

Co teď? Kdo v smrti mrak

z nás prvý vstoupí, tomu

ten druhý zamkne zrak

rtů pocely

a rozchvělý

ho vyprovodí z domu.

Kdo zbude však, ať skon

má náhlý, nenadálý,

než přijde chlad a shon,

jenž odírá

a odpírá

i těm sen, kdo už spali!

Co horší, chtěl bych sám

vzít za tebe, má ženo.

Ó, chvílí toutéž nám

kéž k odletu

pryč od světů

by bylo poslouženo!