Beze stop.

Zrodil se potok v mateřském lůně

v lesinách ukrytých, vlídných skal;

maličký ještě, ale již stůně

v neznámou letět, tajnou dál.

Nadarmo skála smutná jej prosí,

plačíc naň kvítka sporých svých zdob –

poskočí potok, pryč vlny nosí,

a zmízí v dáli – beze stop.

Slabounké ptáče k žití se vzbouzí

ve hnízdě, schovaném v nachový květ;

křídelka vztáhne a již se vzpouzí

v domově zůstat – chce letěti v svět.

Marně naň, zůstaň!’ každý list volá,

a slzy pláče zeleně strop –

ptáče již letí, víc neodolá,

a zmízí v dáli – beze stop.

Blýskla se plachta při siném moři,

moře i oblaka jediný spěch;

v dálce se bouřlivé pruhy již tvoří,

leč zde jí kyne bezpečný břeh.

Loďka však křídla rozepne bílá,

od břehu spěchá, pokojných dob,

moře se pění – loď odrazila,

a zmízí v dáli – beze stop.

Dítě mé sladké! Dva květy s keře

tulí se k sobě blíže a blíž;

však vítr letí, na křídla béře

jednoho lístku lehýnkou tíž.

Ten druhý chřadne, vadne a spadne

ve vlhký, smutný, nevlídný hrob,

onen však letí ze zahrádky vnadné,

a zmízí v dáli – beze stop.