Beze stopy.

Jarní zkazka letí světem,

posety jsou cesty květem,

a mé mládí zlatovlasé

po těch cestách probíhá se.

Prohání se luhem, polem,

kvítí trhá, metá kolem,

střásá rosu s kyprých snětí,

s ptáky v háj i na luh letí.

Do bujné se trávy skrývá,

s křepelkou si v žitě zpívá,

z pobřežního bystřin mlází

lesklým jelcům drobty hází.

Prchlo, nevrací se, škoda!

Hledím za ním – v hruď to bodá –

nejde! Bádám, kde by bylo?

Bůh ví, kamo zabloudilo!...

Kvapí zima ručím během,

zaváto je všecko sněhem;

kudy těkáš, moje snění?

Po tvém jaru stopy není.