Bezejmenné.

Mé bledé vzpomínky jak motýli se bojí.

Je večer úzkostný, a vítr monotonní

ve stromech naříká, a k jeho nářkům pojí

se výkřik měsíce, jenž zlaté slzy roní.

Mé bledé vzpomínky jak motýli se bojí.

Jak přítmí večera, jež v čalouny se vkrádá,

v mou duši unylou, jež zpívá nápěv snivý,

jdou vzpomínky na dívku, jež mne měla ráda,

zas slyším její hlas rozmarně zádumčivý,

jak přítmí večera, jež v čalouny se vkrádá.

Zřím tváře spanilé a její oblek bílý,

ty oči zářivé, ty musí věčně žíti,

já zřel je přečasto ve tmavé noční chvíli

jak hvězdy neznámé, jež v mlhách noci svítí;

zřím tváře spanilé a její oblek bílý.

A tiše, diskrétně se nyní ke mně sklání.

Ó, smutná vzpomínko, jež přinášíš mi štěstí,

ty bledá Madono, tvůj pohled duši raní;

já cítím povadlé své nivy znovu kvésti,

když tvoje hlava mdlá se ke mně tiše sklání.