BEZESNÁ NOC (I.)

Sen ulít s víček v dáli jako motýl tiše

a slyšíš jen, jak choré srdce těžce dýše.

Noc dál se valí zvolna pustou, kalnou řekou,

kam její daň, vše slzy hořké, marné tekou.

Kdos tiše zasténal a dlouze po tom vzdech.

Zda modlitba či kletba sjela po těch rtech,

jak malá krůpěj, která zmizí v bouřném moři.

Byl v bolesti to druh, či bídnější v svém hoři?

Kdo uslyší jej a kdo chápe jeho muku?

Přes tmu a prostor vroucně tisknu jemu ruku.

Ne, dneska nebude už možno vůbec spat.

Všem snům a illusím je třeba s bohem dát,

všem smělým rozletům a dávné mládí pýše. –

Zas slyšíš jen, jak choré srdce těžce dýše.