BEZNADĚJNÁ LÁSKA

Do polí sobě vyšli

za město ven a ven,

na známé místo přišli,

kde dleli den co den.

Ve snivém oku plála

jí láska blahých snů,

však dnes se nezasmála,

za blahých jak kdys dnů.

On zvážněl dnes i náhle,

a často smutně zřel,

kde červánky juž táhlé

hor úval obestřel.

Dnes vážní byli oba,

ba často hovor váz’,

ba přišla i ta doba,

kdy umlk’ obou hlas.

Kraj tichnul víc a více

a barev zmizel tón,

a z blízké od vesnice

se ozval malý zvon.

Pod mezí křepelice

se dávno svolaly,

a slední růžné líce,

dne juž se schovaly.

Nad hájem měsíc bledý

se zasmál krajinou,

laň si vyšla na zvědy

tou bujnou travinou.

Je myšlénka dnes stejná

v den slední tížila,

že láska beznadějná

je k sobě sblížila.