BEZPEČNOST UCHYCENÉ KOTVY

Bál jsem se, léta co plynou,

každého návratu

v místa, kde volala matka,

hovořil otec,

a kde se dorozumíš

s upracovanými starci.

Bál jsem se

vidět proměnu všeho

mezi lidmi a dobou,

sterými rakvemi vyměřenou,

vyroubenou kolébkami

bez zastavení.

Možná, že řeknou:

Zavoláme ti někoho

z posledních pamětníků.

Poznám je,

budu obdarován

ještě oslovením udiveným

druhů a družek ze školy;

starci to, stařeny

poznají starce.

A tu uzřím div,

obdarován

věrnou podobou

dávných všech věcí,

z dávných zašlých časů.

Domky, střechy, stromy a kouty,

lomenice, vyspravené díry,

drobná okénka,

poznám všecko

na svém místě.

Rybníky a sady,

cesty, pěšiny a aleje,

lesy a terasy polí,

kouřící se dálku,

kopčitou a zimavou

s ptáky stěhovavými.

Ale i děti poznávám:

hrají si naší hrou,

naší písní zpívají.

Věrná podoba všeho,

co bylo kdysi,

činí mne bezpečnějším,

cítím se zas mlád.

Žádné vrásky věcí,

jak jsem myslil,

žádná prosící staroba

se sepjatýma rukama,

jako vytesaná podoba

na omšeném hrobě

dávného mládí,

deštěm smytá slova.

Semena Bohem chráněná

vždy vzklíčí znovu

a mládím mluví.