Bezvětří.

Má básník v duši své momenty hrozné ticha,

kde jásat nemůže, kde ani nezavzdychá,

kde píseň, trilek jen a oda, chorál vázne,

kde pro síť satiry je mělké vše a prázdné,

kde šedivé jsou dny a nebe olověné;

sta prázdných oblaků se stády v dálku žene

bez kapky jediné na spráhlou půdu suchou;

myšlenkou nebodán a nejat ani tuchou

zří marně v strašnou hloub své duše rozceněnou,

jež druhdy pyšnila se kaskad stříbrem, pěnou

a zněla ohlasy sta roztříštěných hromů.

Jak rád by zpíval jen, leč nemá co a komu!

I skloněn nad propast své duše zděšen patří,

jak samý stín a stín se s pavučinou bratří,

a lačně naslouchá, zda z dálky neozve se

ten temný, dutý zvuk, jak ohlas kopyt v lese

jenž pojí, splítá se a roste v obdiv rytmy,

ba skoro se mu zdá, že na dně v mračném přítmí,

kam hledí vzpínaje v hloub oko ducha snící,

již slyší dunět z tmy v tmu vody padající...