BIBLE VNUKŮ

Tys bibli nám kdys vykládal,

jak stvořena země a nebe;

teď sám dej pozor, dědáčku,

teď budu zas já učit tebe.

Však s tím, co bylo, neb co jest,

s tím my se netaháme;

my v bibli své hned první verš

co teprv bude máme.

Napřed – snad je to plagiát,

však je to již naše gusto –

stvoříme, to snad uvěříš –

skutečné prázdno a pusto.

Pak: Světlo buď! – ó staré to

miloučké naše théma.

Ať v lebkách všech se svítí tak,

jak v sýpce přede žněma.

Pak obloha. Však ta má být

„oblohou“ do písmeny:

by země byla skutečný

chlebíček obložený.

Pak země, moře. Úplně

změní se tvářnost světa.

Tam kde se oceány dmou,

ať Atlantis nám zkvétá

a Utopií celý svaz

ba co vše – čerti vědí –

za to od Prahy k Urálu

se mohou lovit sledi.

Slunečko, měsíc, hvězdičky –

to může zůstat vždycky,

však musí to být zapjato

na knoflík elektrický...

Ryby a ptáky taky si

stvoříme s vlastností novou:

ať pečení již lítají

a smažené již plovou.

Osli a voli, prasata,

těch budou stáda všude,

v břiše mít budou salámy

a na krk mašle rudé.

Dědáčku, heč, to bude ráj.

Had nám ho neuloupí:

na vyskákané Evušky

bude i ďábel hloupý.

Však co má přijít na konec,

v tom ráji je první všeho:

Bůh nebude chtít poslouchat –

my vyženem jej z něho.