BIČ.

Řve hrom a liják šlehá do oken,

vlak větrem, tmou se řítí z Uher ven.

Jen nerad stane... Skočí k vozu kdos:

hoch jako prut – hle, rozedrán i bos!

To déšť mu krůpěj mnohou do brv tká –?

Tam zdola po milém stesk dívčí lká.

Jak na vůz nohy jeho stoupají,

je staré ženské ruce chytají.

V to slyšet divný hvizd – snad vichru svist?

Hoch v líci ťat vždy zachví se jak list.

Pruh naskočí – to není vichřice:

to bič tak sviští v rukou biřice.

Ten švihne jistě: vždy až do krve –

oh, věru není dnes to poprvé!

Čím hochu rdí se skráň, co řine z cév,

toť – táž, co v žilách starce vře – je krev!

Je vlastní otec to, jenž bije tak:

podobou otec, srdcem vlkodlak.

Zda synu brání prchat od mamy –?

Či za moře jej sám štve ranami –

– – – Otčino! Otčino! I vlastní bič

tvé děti vyprovází na vždy pryč!