BIČOVÁNÍ

Nám dal tě vladař, dal tě lid.

Dal v pospas nám tě pohan, žid –

tož těš se, milý, těš!

Být Bohem chtěl’s? Dost máme svých

a ostatně to budí smích,

s tím přijít ještě dnes!

Tys Boží Syn? Tož jednou přec

nám v ruce nebes vyslanec

tak z nenadání pad –

Tvůj otec biči trestal nás –

my skorpiony ti to zas

vrátíme tisíckrát.

A králem? Ovšem dobrý král

za korunu si vždycky vzal

domácí půdy skvost!

Hle, čím jest zem ta bohata:

od věků Bohem proklatá

má trní víc než dost.

Tož co ti chybí ještě jen,

jak na špalek jsi posazen?

Ba ještě žezlo, hleď!

Takové žezlo, jaký lid:

jej třtina může zobrazit,

viděls to právě teď!

I purpurový plášť již máš,

z tvé krve jest. Však kníže náš

se k vojsku musí znát!

Plášť vojenský ti přidáme –

těch vždycky hojnost míváme,

jsme spořádaný stát.

Tak viz, jak může Bůh se mít,

když my jej po svém budem ctít

a slavná naše zem!

Co z duše přímo vyrůstá,

tím zanesem jej po ústa

a dobře vyberem! – – –

A tak tě tedy zaplaví,

náš Spasiteli laskavý,

ta žeň, již zasel had –

A ty jak svatý okeán

jsi vše to přišel do svých ran

sesbírat, pohřbít, vyčerpat!