BÍDA

Pestrou zahradou světa

spěje tmavý potok,

nezrcadlí slunce ani luny,

je slepý a hluchý,

ó lidstvo, jak daleko jsi společného zdroje!

nejraději plyne pod zemí,

tam je mu blaze,

prolézá záhadné sluje,

kde ve tmě rostou podivuhodné krápníky,

básně umělce bezejmenného,

soudruzi jeho vyhoštění a samoty,

rozumí si s nimi,

ale venku v slunečnu je mu smutno,

neboť jásot a smích jej bolí,

přál by si mít sluch a oči,

jako zvučný a jasný tok,

pro radosti života,

jež na jeho březích křepčí,

z hladu prokusuje se zemí,

polyká kameny a mazlavý jíl,

tryská na povrch jako nesmírný pláč,

čeká na rybáře,

jenž by hodil vnadidlo do kalné tůně,

vylovil lidské srdce,

prahnoucí, aby byl pochopen

jeho temný úděl:

plynouti v jasu slunce

odříkavě a trpně

v důvěře k vyšší spravedlnosti,

jež mění křemen na prašné cestě

v zrcadlo, v kterém se zhlédne člověk