Bída.

Bych zhynul již jak poraněný pták

neb kdesi v mlhách polopuklý zvon,

neb tmavý strom, když topor oň se vzpírá,

mne nutí denně bídy kalný zrak,

jenž za mnou jde a předčí lidstva shon

svou velkostí. – On nikdy neumírá...

Ó zoufalství! – Leč v chrámech vysokých

s výčitkou kývá svatý Kristův kříž;

a starý Ugolino: „Blázne!“ vzkřiknul,

„já ztrpěl víc, než smysly pochopíš!“

A od té doby ploužím se tu tich

a ďáblu, bídě, pomalu jsem zvyknul... –