Bílá děva.

Bílou děvu zřel jsem kdysi

v čárných vidin duhojase,

k mému loži tichotiše

krokem ze sna plížila se.

Oko její plápolalo,

vášnivý ret smíchem zvonil,

vrkoč vonných, tmavých vlasů

bledé líce moje clonil.

Hlava výhní žhavou plála,

tepna bila v divém tluku,

když mi měkce ovíjela

kolem šíje bílou ruku.

Shasnul paprsk – mrákotami

tísnily se předtuch roje,

že to ruka bílé děvy,

co zatlačí – oči moje.