Bílá Hora.

Vzpomněla jsem na tu horu,

Horu Bílou, horu kletou;

prolétlo mne to jak dýkou,

dýkou ostrou, dvouostřetou.

Vzneslo se to před mým zrakem

jak pekelných mračen chlumy,

jako pomník duchů velkých

vztýčen nade slávy rumy.

Vzneslo se to před mým zrakem –

den v dějinách světa psaný,

příkrov to národu rakve

z smrtných vzdechů – krve stkaný.

Zalehlo to k sluchu mému

jak okovů řinkot děsný,

jako řvání litých šelem,

jako ďáblů chechtot běsný.

Zalehlo to k sluchu mému

ve šíleném, divém hlasu –

výkřik národu zoufalý

ve smrtelném ve zápasu.

V tom zalétlo oko moje

na krvavé na lešení –

bože, jakou náhradu nám

za také dáš utrpení?