Bílá hora. (I.)

„Vítáme tebe, v bouřné noci

osvětlený úkryte!

V tebe klepám, k tobě volám:

Zbav mne divé bouřky té!“

V chýži kroky, vrzly dvéře,

v těchto dívka stanula

a dvou očí divokrása

s ohněm lampy zplanula.

Krásné oči, ale hrdé,

zpité rosou nadšení,

nade prach se zdvíhající

jako orli splašení.

V nepatrný šat je drahá,

štíhlá vnada zavita,

však z náňadří nachového

zlatý peníz prosvítá.

Nachýlila růžné líce,

růženější ale zdvihla,

očima když pátravýma

juna s bílým koněm stihla.

„Vejdi jen, ó milý hoste! –

Tamo koni tvému kryt.“

V řeči této sladké, prosté

k stáji nesla lampy svit.

Pak do jizby ho uvedla,

mezi nízké, čisté stěny,

kde ho slovy, rukoudáním

vítá stařec potěšený.

Bere mladík přílbu s hlavy,

děva řasný plášť mu snímá,

křeslo chudé k němu staví.

Stařec spolutrpně praví:

„Slyš ty hluky! Jak to hřímá,

oknem řinčí, krbem hvízdá.

Děsivá to byla jízda!“

„„Šťastná jízda vichrem, bouří

ve váš pohostiný stan!““

Takto jun – tu očka děvy

prvé zmizlé zas se jeví

skloněná na misku, žbán.

K hostu milovonnou tíži

lehce nese, v stůl ji níží,

pak o misky kolo lesklé

číší květovanou zvoní,

zdvíhá žbán. Tu v číš se na dno

pěnná medovina roní.

Však host málo zakusuje,

málo sahá po číši;

stařeček mu vypravuje –

jun to neví, neslyší.

K oknu lepá děva sedla,

jemné řasy sklopila

a tu zřítelnice jeho

na dno duše topila.

Ale mládí jeho vděk

tknul se věnce pomněnek,

jehož vonné, jaré kvítí,

chladem lití zastíněné,

svěžující rosu lilo

v srdce staré, poraněné.

Zachvěly se tu jasné pomněnky,

zašuměly tu stinné lupénky,

chvíle blahé, chvíle strasti

v jednu krásu plynuly,

jedním, krásným řeči proudem

z úst se starci řinuly.

Zase stíní lípa šumná

jeho dětství zlatý sen,

zas ho ze sna toho budí

mečů znění – bitvy den,

vítězství mu dívka plesá – –

Hostovo, hle, čelo klesá.

Spí-li, cestou unaven?

Nespí sic, než přece stírá

z čela sen – to touhy sen. – –

Z okna vystupuje dívka,

vine ruku o svícen.

Tu se za ní odebírá,

Zanechává „dobrou noc!“

Již mu ložnici otvírá,

Medosladké „dobrou noc!“

„Dobrou noc!“ Usíná chýže,*

noční mír tu za stěnou.

Nepoložil Vítr – kníže

lebku svoji bezsennou,

přes lesy on šumné, snící,

nade stavbu zdorující

šedý velikán se nese,

obrubou ji dole švihá,

až se shýbá zeď a třese,

vysoko své fousy zdvíhá

nade střechy šestihraní,

na něm suchou svojí dlaní

tlící slámu načechrává,

níž se kloně v půdu fouká,

nato do komína houká,

pak i pod střechu se dává,

plazí se tu podle stěn

naslouchaje u oken.

Ani šeptu nevypouští

jejich černá dutina,

v krátké, nizounké jich řadě

nespí jenom jediná.

Jan tu noční svíci pálí,

jenž tak často v oknu bdíval,

Když si Vítr v temné dáli

z listovýší, ze zvonice,

po poli a po rybníce

divoké své písně zpíval.

Často v tyto volné písně

vyplakával svoje tísně.

Neboť jako zemní vesnu

bouře náhlá, nenadálá,

tak i jaro jeho žití

divá bouře rozevála:

bouřka touhy bezejmenné,

která s lípy mladokmenné

strhla ptáčků radování

s listy, kvítím utrženým,

bez pokoje, beze stání

k cílům dálným, omlženým

duši rvala uchvácenou,

že ta vazbu rozvrácenou

odvrhla – a v širý svět

volný zdvihla větrolet. *

Jun na svojí větrodráze **

nocí tou se zastavil;

vynořilť se z mlhy cíl:

krásný sad to v plné vláze,

krásný jako sídlo víl.

Vzduch tu opojivá vůně

z medoplné kvítků tůně

lijících na sněžný jíl

krůpěje své rosy jasné;

jsou to kvítky velekrásné:

nachové i bílé růže,

růžné, modré anemonky,

fialy tam nízké, útlé,

vyšší, rozduté tu zvonky.

A ty stromy kolébavé

sklánějí se v stíny tmavé,

vrcholů jich tajné chvění

jako hudba zlatoznivá,

a hle, tato hudba sladká

pomalounku všechno slívá:

Takty na takty splývají květy

v růžové líce, v nachové rety,

v modravé oči, ve slzy skvění,

v sněživou kůži mění se zem,

na vše to vnadné rozlito snění,

vůně se chvěje obličejem;

větvice korun snaží se splísti,

srůstají v temné k ramenu vlásky,

schváceny hudbou vlastního listí –

hudba to čarná – hudba to lásky.*

Jan bdí ve snu blaženém. –

Zavrtěl tu hlavou Vítr – král,

až se věnec perlí roztrhal,

zněje na sklu okenném.

Mezitím si zastenal

a pak uvrhnul se dál

pode mraků temenem...

Za zahradou kyprá louka,

krásné, pestré květy na ní:

jedny k nebi pnou se hrdě,

druhé v zemi máť se klaní.

Ty, jež hledí k matce zemi,

vidí ji jen závojemi:

stříbrnou se rouškou kryje,

průsvitnou se vodou myje

s nebe padlou ručejemi;

vidí květy na zrcadle,

líce svoje – sněhy padlé,

vidí na něm – těžko říci,

jaká krása, jaká záře –

kolo jasné jako svíci,

vidí, žasnou, šepotají:

„Máti skvost – aj, zlatý skvost!“

Ale květy nebezorné,

že to zlato bez kování,

že to s výše modré stezky

slunce v lesklou vodu topí

svojí podobizny lesky.

Znají skvostu klamivost.

Zašumělo trávy moře,

vlnami se naplnilo.

Což je náhle rozvlnilo?

Zda je vítr křídlem oře?

Neb to háje divné děti

slunce narození světí?

Ty prý často vybíhají

z temna háje, ze křoviny,

mezi květinami točí

tajemné své koloviny,

petrklíčů zlaté trubky

proti slunci vypínají,

modravými zvonky zvoní,

tichou hudbu počínají,

tichou jako mušky zpěvy,

šepot milující děvy.

Neslyší ji nikdo více,

nikdo kol, než – lesní děd,

který divoké své líce

z háje strká such a šed...

Ale jej i jeho plémě

vídá jenom pověra

mezi lesy osamělá

aneb v houští za šera;

nevidí je zbožné oko –

ono tuší, že tam kráčí,

svaté roucho kvítím vláčí,

jehož témě převysoko,

jehož ňádra nespatřená

nad oblohou rozestlanou

– bílých oveček to loukou –

v lásce věkovité planou.

Tam i děva vážná, snivá

ruce bělolesklé vine;

tamo srdečná a tklivá

modlitba jí ze rtů plyne,

modlitba jak ambra vonná,

kterou do modravé výše

statisíci květů dýše

jabloň širá, větveklonná.

Pod tou děva; oči její

v červánky se potápějí

mizící za slunce lesku,

jako vzadu na nebeskou

bledá luna, jako sen –

Zmizely – ne! Lící její

v nové záři zaplanuly,

když ty malinové rety

modliti se ustanuly,

když ty chrpomodré oči

na chýži se upřely,

ale před junovou tváří

v řasonoc se zastřely.

Ten tu oblit slunka jasy.

Vlnivými jeho vlasy

větérek se prosmyká,

z očí, tváře uzardělé

žhavá touha vyniká,

ňádra dmou se, zachvívají

jako stromů vrcholy,

jež si v šumu zpomínají

na ty noční kramoly.

Ach, i jemu bouře řvala,

která nejmilejší druhy

z těsné náruče mu rvala,

hvězdy žití pozastřela,

otce, matku pochovala,

která tmou ho zahalila,

tak že náruč strádající,

ctnost a lásku hledající,

hřích a šalbu zachvátila –

odkryla mu blesků záře,

jak se s jedovatou slinou

šklebné, podrásané tváře

ku bledé mu líci vinou – –

Dost, ó dost! ta bouře zašla,

slunce nad mraky se skví –

„Tys, ó děvo, tys to slunce!“

v oku junově se chví –

Oka toho divné svity

prozrazují srdce city:

jsou to city mocné, náhlé,

k nebi pnoucí temena,

osvěžení duše zpráhlé,

první láska plamenná!

O té němé řeči neví

oko její sklopené,

jen co jeho rety jeví,

ucho vnímá růžené:

„Kam’s tak časně, dívko milá?

Podívat se na větvice,

zda je bouře nezlomila?

Či zda růži, krásence,

vítr prudký, dotiravý

neodnesl ruměnce?‘‘

Tu se z úst jí slova nesla:

„Dřív než noc do konce klesla,

vstáváme my den co den;

jak nám z větví do oken

prvá píseň pozahlesla,

chodím do zahrady ven –

Než aj, otec z okna kývá,

k vejití nás povyzývá.“ – –

Vešli – na rtu pozdravení –

usedli si bez prodlení

k starci za dubovým stolem;

nosila se mluva kolem

srdečná a veselá –

Než, kdy děva v uzardění

slova mluví nesmělá,

neslyší jun hlasu znění,

vidí jen dvou retů chvění.

Kmet-li mluví, slasti pln

do jejího vlasu vln

oko milující hrouží,

který lehce skadeřený,

tmavojasně rozčeřený,

po sněžné se šíji plouží.

Konečně, když času dráže,

starce po jmenu se táže.

Tu dí kmet: „Slyš tedy, hoste,

jména naše neznámá.

Diviš to mně jmeno prosté,

Zděnka sluje dcera má.“

Zděnka! Zděnka! jinoch šepce

city svými přemožen,

čarovnými zvuky těmi

přehluboko rozechvěn.

Ó, ty jmeno mocné, krásné,

jméno dívky kochané!

Jmeno plamennými tahy

v srdce mladé zapsané!

Ty zníš jako hudba nebe

uslyšeno, vysloveno,

juné oko čítá tebe

rozohněno, vytrženo.

Ty se trudnou nocí skvěješ

v záři hvězdné, nebeské,

ty se nad hlavou nám chvěješ

jako křídlo andělské,

a kdy dávno v prachu hnije

tělo krásné, milené:

často slzí proud se lije

na tvé písmo kamenné!

„Znej i, jaká naše víra:

ona bez chyb a čistá,

ona jediná a jistá

nebes bránu rozevírá;

bludů vlnami nám veslo,

v bouři rozvratů nám heslo:

Řím je svíce všehomíra!

Než co trháš brvou temnou?

Nesdílíš to heslo se mnou?“

„„Nikdy! Nikdy! Já, já sirý Jan,

– tak já soudruhy byl zván –

jehož otec sláb a stár

fenami byl na mši štván.