Bílá Hora.

Když leto skonávalo, často jsem tam chodil

ve chvilkách zadumaných, v měkkém zamyšlení,

když vítr podzimní se stromů listí shodil

a srovnal na zemi, by rozpadlo se v tlení.

Tam často chodíval jsem kolem Hradčan sivých.

Úvozem strmým vzhůru ke Strahovské bráně

oddat se vzpomínkám chvil sladkých i chvil tklivých,

své štěstí zažívat i tišit žhoucí skráně.

Tam často chodíval jsem po silnici bílé,

až na tu širou pláň, zkad obzor rozvírá se

na západ od Prahy, kde běží Dlouhá míle,

kraj v dálku táhne se v své ploché, smutné kráse...

Je na dně české duše moře smutku velké,

jež nitro zaplaví co chvíle resignací,

zdroj naší slabosti a energie mělké,

v němž každý rozmach dneška zítra již se kácí.

Však tam, tam za tou branou, na té šedé pláni,

se vzedme moře to a bouří rozvlčí se,

tam člověk nejsilnější marně slze brání,

a v smutku drtivém vzlet každý udusí se.

Zas včera šel jsem tam. A jak mi teskno bylo!

Zpěv smutný jeseně, kdy všecko zmírá kolem,

zněl táhle do duše. A když se slunce skrylo

již zcela na obzor a večer stlal se polem,

já stál tu shroucený a ve vzpomínkách němý

a počal přemýšlet: Jdu přes hřbitovní lada,

kam vše jsme pohřbili i s všemi nadějemi

v ten večer prokletý, kdy vítězila zrada...

Však – oč je lépe dnes? – Už zase pohřbíváme.

Jsme tábor bez vůdce, kde nikdo rady neví;

kol všude nepřítel, však v boj se nedáváme,

jen časem hrozíme neb válčíme jen – zpěvy...

Tak jdeme zkáze vstříc a znovu zahyneme,

když v nářku lenivém nad staletými hroby

stát budem shrouceni, ten smutek nezmůžeme

a prudce nezdvihnem se z vražedné své mdloby.

když v žilách nová krev a v oku žhavě vzňatém

žár síty neblýskne a v duši víra nová:

Že půjdem brzy již po tomto poli svatém

v své zemi páni, že si vezmem nazpět znova

vše, co nám urvali a co tu pohřbeno je

(jen kosti hrdinů tu v hrobě temném zbudou), –

na konci sterých zápasů a úporného boje,

že děti naše šťastny, Čechy volny budou...!

Pak nikdo nezbrání, by šel sem národ celý,

své slavit héroy, jim ohně zanítiti

a říc’ jim radostně, že marně nezemřeli.

A z jara pláň tu šerou skryjem’ v bílé kvítí...

Tak včera hovořila Bílá Hora ke mně...

Ó jděte všichni tam a v tichém zadumání

hlas uslyšíte tam, jenž z hloubi svaté země

k vám zazní dunivý jak Fata varování.

A všecko zahyne, co nemá v sobě síly,

jak setlí v podzimu i nejkrásnější květy,

jen kámen vzdoruje tu po staletí bílý

a síla zdravé rasy, která boří světy,

když za své právo k žití, v neodvratném chtění

se vrhá v svatý boj a bezohledně drtí,

co stojí proti ní, co s ní a pro ni není...!

A my...? Ne k vítězství, spíš vstříc jdem nové smrti.