Bílá Hora.

Co ztraceno jednou, to ztraceno,

a nadarmo člověk se vzpírá.

Než, srdce je proto tak sklíčeno

a proto se bolestí svírá,

že národ náš slavný kdys, mohutný tak

je nyní jak na moři zmítaný vrak

a naděje v budoucnost zmírá.

Což vzdělat v sad kvetoucí otcovskou zem,

z níž kdysi jen pustiny zbyly,

a v mozolné práci být vítězem,

to dovede Čech svojí pílí.

A v říši snah vědeckých statně si vést

a v umění získat si slávu a čest,

i k tomu je dosti v něm síly.

Však co z toho všeho? Co z umění, z věd,

když nejhorší z pohrom nás kruší!

Vždyť to je ta rána, ta běda všech běd,

ač přemnohý sotva ji tuší:

v dnech hrozných že škůdcové zlotřilí

nám páteř, nám karakter zlomili

a otrávili nám duši.

Kde věrnost je, stálá v dnech přízně i zlob?

Kde nezdolné pro pravdu vzdory?

Nám pomalu bohatýr husitských dob

už bude jen potrhlec chorý.

My chytřejší jsme teď. Co pravda, co klam!

Kam vítr, tam plášť! A kde zisk, pak jen tam!..

Tak zřídil nás kat z Bílé Hory...

Co zbývá? – Kdo přec už jsi vzpřímil svou šíj

a věříš, že Bůh si nás zhojí,

ty s otroctvím prodejných duší se bij

a neustaň v šlechetném boji.

A padneš-li beze všech vítězství stop,

nuž, padni a oddaně klesni v svůj hrob;

vždyť vykonals povinnost svoji.