BÍLÁ HORA.

To bylo v září po lázeňské saisoně,

kdy pražské Příkopy zas byly samý květ,

kdy s maskou frásí v lichotivé pokloně

u modních výkladů se vítal lepší svět

ve vůni parfumů, při šustu toalet.

To bylo v září; jemně stříbrný byl den,

mlh tenkým závojem tak snivě prochvělý,

kdes v letním žáru uzrál nádherný zrak žen,

pel v lících vykvetl, by vábil v pocely

a v duše znuděné všem mužům touhy sen.

Rozmaru víla přede mnou v dál tančící,

již často poslouchám, ač nevím o tom sám,

mě jala v kouzlo své, že dále ulicí

jsem v její stopách šel, nezváben směsicí,

že z města zbloudil jsem až kamsi ke hradbám...

A šel jsem cestou, dlouhou cestou do polí,

za chudým předměstím, kde ryčel dětí tlum...

Vše v duchu zřím zas: tiché, táhlé okolí,

na lánu holém oráč kdesi hlaholí

a koní slyším frk a husích křídel šum.

V mlh roušce slunce, monstranc hebce zastřená,

za šedým strniskem blíž lesa umírá...

Jsem u hřbitova: shrblá, hnědá stařena,

jak přízrak hrobův u zdi náhle zjevena,

dí: „Bílá Hora, zde se, pane, prostírá!“

(Pláň monotonní, teskná v slunce sklonu,

tak tiše dřímá tu se táhnouc k daleku...

Je ti, jak slyšel bys tu nářek zvonů,

když s bohem dávají mrtvému člověku.)

A chvilku přece měl jsem srdce sevřené

na této pláni od Papeže svěcené,

kde věky před třemi vstal z brázd tak rudý sen,

že v duchu plesal jsem, – když tváře zmořené

zas cestou shlédl jsem otroků továren.