BÍLÁ LAŇ.

Sedí mladý myslivec

na šumavském právě,

že prostřelil bílou plec

lani na Vltavě.

Nebyla to laň – ó hřích –

krasavice byla,

jež mu ohněm očí svých

bratra poranila.

„Zastřelil jsi z pomsty snad

laňku krasavici?”

„Věru, vždyť mi pro ni brat

vad’ a blednul v líci!

Stopoval ji dlouhý čas

bez štěstí a zdaru,

až ho našli v spletí řas

ležet v suchopáru.

Ležel, jak by usnul jen,

vlas mu čelo skrýval,

s mateří já rozžalen

k ňadrům se mu díval.

Z hloubi srdce na povrch

rudá krev se lila,

purpurový její sprch

zvadlá tráva pila.

Pod zámkem jsme myli jej

tamtě chyška stála,

kde matička pro ten děj

hořem umírala.

Košili jak bílý den

bratru v rakev dali –

a matičku za týden

k němu pochovali. –

U večerní stál jsem čas,

na jich hroby patře;

z bratrova zněl hrobu hlas:

„Msti nás, milý bratře!

Ztrestej dívčí klam a pych,

ztrestej dívčí zradu,

bílou laní v alejích

bloudí kolem hradu!”

Od hřbitova mocí zlou

divně mne to táhlo,

srdce steskem do polou,

z polou hněvem prahlo.

Viděl jsem ji: na ústech

milcových se pásla;

moje hruď, až ztajen dech,

chvěla se a třásla.

Zakypěl jsem, zahořel,

jiskra k pánvi sjela –

laň, pro kterou brat mi mřel,

ránu v srdci měla.

Stalo se, dost! Prosím vás,

proč se dále ptáte?

Otázkami zas a zas

hruď mi rozrýváte!

Raděj k milé jděte hned,

ať mne poblíž strání

nečeká již na zálet

večer po klekání.

A můj křížek s granátem,

za ňadry jejž skryla,

aby k smíru se zvonem

„umíráčkem” slila.

Aby zněl jak zbožný vzdech,

na vše širé strany,

až tam na těch stinadlech

budu pochovaný.

Vínek z růží šípkových,

s bílým květem hloží,

svitý pásmem vlasů svých

na můj hrob ať vloží!

Ale nyní máme chvat;

pojďte, pojďte, páni,

na laň já stál, na mne kat

stojí na čekání!”