Bílá oblaka.

Letí obláčky, vysoko letí,

v dálce se tratí, vzdušné jak vidiny

bělounkých par.

Hledím v těch mráčků průsvitný závoj,

který mi halí obzorů širých

dalekou pláň.

Co as se skrývá za bílou mlhou,

co oku cloní prchavé stvůry

oblačných sfér?

Nevím. – Však tuším chvíti se mlhou

andělů světlých bělostnou peruť

nebeských krás.

Či snad to dětské hlavičky světlé

hledí k nám bílých oblaků clonou

s nebeských bran? –

Obojí asi. Andělů bílých

i dětí úsměv mísí se jistě

s obláčků hrou.