BÍLÁ PANÍ

Kol hradu nocí podzimní

divoce vichřice sviští –

Ve věžní jizbě nad branou

bdí stráže při ohništi.

Kmen v žáru praská a za stolem

putují číše kolkolem

a hlučné zní řeči a zpěvy.

Tu na noční duchy a strašidla

obratem hovor se stočí,

ten upíra viděl, ten kostlivců rej,

a onen psa ohnivých očí.

Pak všem, jak dech když se zastaví –

to starý klíčník vypráví

zvěst divnou o bílé paní.

– „S půlnocí hrobku opouští

a obchází bašty a valy,

v spanilé tváři tichý žal,

šlář, jako mlha ji halí –

Když potkáš ji, nepohne rtem,

jen s vlídným kyne ti úsměvem,

a jak stín v prázdno zmizí –

Kdo zřel ji, je jak kouzlem jat

a zapomene kdy stěží.

Tak hradem bloudí ubohá

a rod svůj tu po věky střeží.

Ó, běda, v úmyslu kdo zlém

ji pohanou zraní, neb posměchem –

ten dne se nedožije!“ –

Tak vypráví stařec a kde tu kdo,

v mlčení potřásá lebí –

jen mladý tam zbrojnoš nad číší

v posměšku rty své šklebí:

– „Čím duch váš bludný? Dýmem a mhou!

Přijď, paní, já sevřu tě v náruč svou

a na rty ti polibek vtisknu!“ –

V té dvanáctou na věži udeří zvon

a vichrem v ráz světla vše zhasnou,

a ve dveřích jizby, jak světlý stín,

ženy zřít postavu jasnou – –

Již ke stolu kráčí – tu, lapajíc dech,

se rozprchne čeleď do koutů všech

a mladý jen smělec tam civí.

Ten v smíchu se zvedá a v objetí

zjev snaží se zachytit bílý,

a rty své, vínem střísněné,

k průzračným ústům schýlí –

Však běda – mrtev v mžiku tom,

jak podťatý se kácí strom

a přízrak v temno se tratí –