Bílá paní.

Rozčílila chlapce kniha děsná,

on vše její tváře vidí;

po stěnách se hrůza rozplazila –

hu, to nejsou tváře lidí!

Nad hlavu si přikrývku vytáhl,

obrátil se – v jiné snění:

rakev černá v oči se mu dere,

v uši smutné hrany znění;

otci platí truchlozvuk na věži,

otec umrlý tu v rakvi leží.

Nade rakví služebníků kolo,

prostřed nich se leskne žena

a ta z očí slze vynucuje

v hedváb, nímž je ozdobena;

rukou tiskne nevlastního syna,

oko má jen pro své dítě;

zjevně líbá dědice, sirotka,

kéž’s u otce! myslí skrytě.

On to poznal – vždyť ho doma bila;

Ach, má první, jinačí ta byla!

V tom tu slyš! kročeje utajené,

dveří dálných otvírání –

vždy to blíže – jako šustot větru...

Ha, to z knihy bílá paní!

V dveřích zticha otevřených stojí,

dlouhá, vlasy rozvázané,

měsíc kradmý hrůzou ji oblévá,

hrobní dech jí z šatů vane –

k němu skloněna teď váhá, váhá.

Nebesa! již do záňadří sahá...

Ježí se mu vlas, tu rozpomněl se:

otcův palaš nad postelí –

Vymrštil se, bleskem šavle padá

tam, kde její leb se bělí;

k zemi klesla s bolným vykřiknutín –

zděsil známého se hlasu:

ha, to macechy se pohled trhá

v smrti při měsíce jasu,

již jí marná dýka v mrtvé pěsti:

zabilť bílou paní – své neštěstí!