BÍLÁ RŮŽE.

Jak růži zbožňuji! tu růži běloskvoucí,

jež svítí na keři jak luna snivě vroucí,

kdy stříbří mraků houšť,

i jinou bělostnou tu růži s blahou vůní,

jež vniká paprskem v šeř myšlénkových tůní,

kdy zeje v ňadrech poušť.

I zovu sličnější tu bledou květů krásku

než růži červenou, jež značí lidem lásku;

a čistý, vonný skvost,

ač stejně planoucí jak lásky věčná síla –

ten ku příteli vznět – ta v rudých růže bílá,

mně nejvzácnější host.

Je svato přátelství, a neschopna ho duše,

jež s city mělkými zní do života hluše,

v níž nehárají sny;

toť píseň překrásná, jež zní k nám z vyšší říše,

a pro niž zemříti zde zatoužíme spíše,

než zbavit jí své dny.

Jak oko blaženo, kdy tone v zřítelnici,

jež jemu rozumí, s ním v tužbách souhlasící!

je v žití šťastno dost!

Jak srdce plápolá: kéž do krušné i skvělé

tvé dráhy alespoň vždy bílé růže stele

má vroucí oddanosť!