BÍLÁ RŮŽE

Černá hora, černý hrad,

na tom hradě růže bílá,

v bílé růži bílá duše,

vyletěla, zaplakala:

proč mě štěpit chtějí?

Vyletěla úzkým oknem,

padala na ostrou skálu

a skála se rozevřela,

pochovala růži bílou.

Ostrou skálu rozdrolili,

černou horu roztrhali,

a růže byla hluboko,

až u nebeské brány.

Nezemřela duše, jenom sní,

začarovaná ve skále dřímá.

Bílá růže čeká, čeká –