Bílá růže.

Konec září již se blíží,

nad parkem je jasno kol;

slunce plá, v ně snivě shlíží

s pozdní růží smutný stvol.

„Konec snům a vzletům smělým,“

šeptat zdá se růže vzdech,

„umírám, – jak toho želím:

nemřít dívčích na ňadrech!

Nevssát ňader bujné touhy,

srdce puky, lásky vznět –

a až mine spánek dlouhý:

vzpučet jimi v žhavý květ.“