Bílá růže.

Děva líbá bílou růži,

Z růže perla vykanula,

Z očka děvy slza padla,

V růži s perlou rozplynula.

Smutně podívá se růže,

Ptá se drahé děvy krásné:

„Kamž tvé růže z tváří prchly,

Kam jsi dala očko jasné?“

Odpovídá děva růži:

„Viz tam výš se hvězdu skvíti! –

Já k ní toužím, po ní dychtím –

Nadarmo však pro mne svítí!

V jednom krásném údolíčku

Sázava se tiše vine,

Tam chodívám, tamo blouzním,

Když mi hvězda s výše kyne.

Oko své v ní často nořím,

Dlí však pro mne převysoko,

Neví, co já pro ni cítím,

Bol jak trápí přehluboko.

Skví se – její lesk mě vábí,

Aniž mou kdy býti může,

Proto prchá květ z mých lící,

Proto pláču, drahá růže!“