Bílá růže.

Byl zimní večer. V teplé světnici

Babička sedí v prostřed chasy mladé,

Vřeténko šumné s tichou přeslicí

Letošní len na tenké nitky přade.

A na lavici mužské pohlaví

Pořádá rudé světlo smolné dračky;

I počnou tu večerní rozpravy,

I počnou báchorky a povídačky.

„A dnes je na babičce pořádek!“

Tak volali jsou děvčata a hoši:

Babička ze zásoby pohádek

Nejhezčí vyndala o Krákonoši.

„Pan Krákonoš má nedaleko sad,

Kde jednou v roce, v Silvestrově noci,

Vykvétá růže přepodivných vnad –

To růže bílá, s čarnou lásky mocí.

A kdo tu růži chová.– dívce hoch,

A hochu dívka udělati může;

Kde prosby hlas, kde pláč byl nepomoh’,

Tam pomohla vždy ona bílá růže.

Když já jsem byla děvče vašich let,

Měl hoch mne rád: já na to málo dbala;

Tu on si dobyl oné růže květ,

A hleďte! já se v krátce za něj vdala.“ –

To slyší Madlenka a slyší Jan,

V nichž obou dávno city lásky zrají;

Než strachem, aby nebyl oslyšán,

Druh před druhem ty sladké city tají.

Teď oba myslí na té růže moc,

Jíž sobě člověk lásky dobýt může:

A zítra právě Silvestrova noc,

A zítra pokvete tam bílá růže. –

Je pozdě již, a domů jíti čas:

Tu každé děvce svojí přástvu shání,

A zítra, praví, že se sejdou zas,

A na Madlence že je povídání. –

Byl druhý den a Silvestrova noc;

Jaká to venku bouře jest a vřava!

Tak skučením a stonem roku moc

– Starého roku to – dnes dokonává.

Babička sedí v teplé světnici,

A kolem ní se řadí chasa živá;

Vřeténko šumné s tichou přeslicí

V ten svatý večer ale odpočívá.

A na lavici mužské pohlaví

Pořádá rudé světlo smolné dračky:

I mají počnout dnešní rozpravy,

A počnout báchorky a povídačky.

„Však povídalka dnešní rozpravy,

Madlenka naše tady ještě není!

Možná, že zas ubožka churaví,

A dnes je venku Boží dopuštění.“

Babička dí; než Jeník pozbyl klid,

Myšlénky divné se mu v duši hostí,

Zde nemá stání, musí za ní jít,

Neb strašlivější tuší události. –

Ba dobře měl, jeť prázden její byt;

A – Pane na nebesích! – z domku k zadu

Zří stopy čerstvé v šíré pole jít

Tou stranou ku Krákonošovu sadu.

„O běda, Madlenčiny šlápěje!

Osudné známky jejích outlých nohou!

Ten slabý tvor! Ty sněhu závěje! –

To musí schvátit dívku přeubohou.“

Tak s noční bouří stená jeho kvil,

A za ní chvátá, by ji dostih v běhu,

A s napináním všech, co stačí, sil

Se brodí k předu ve hlubokém sněhu.

Klopotný prsou tluk mu tíží dech,

A nohy pozbývají věrné síly:

„Ó, Pane mocný, jen mne ještě nech

Dojíti šťastně k osudnému cíli!“– –

A vkročil v sad... Hle! v sadě keř suchý;

A vedle něho – „svrchovaný Bože!“ –

Tak vykřikl, a klesl bezduchý

Podle Madlenky – sadu bílé růže.

A noční bouře sněhu závěje

Roznesla přes pole a sad a lána,

Zavála nočních chodců šlápěje,

Zavála Madlenku, zavála Jana...

Co zde se dalo, v teplé světnici

Neměli žádné o tom pomyšlení;

Až ráno zvěsť probíhá vesnicí,

Že Madlenky a Jana nikde není.

Z počátku každý v tom podílu bral,

A ve vůkolí po nich pilně ptáno;

A mnohý jejich osud oplakal,

Až na ně posléz zřídka zpomínáno.

A již se končil dlouhý zimní sen,

A větérkové lahodnější váli;

A již se blížil milý jarní den,

A sněhy na polích a v sadě tály.

Tu lid přespolní v květnou neděli

Na služby boží šel sem do kostela;

A sadem jdouce ležet viděli

Madlenky tam a Jana mrtvá těla.

Tu teprv děvčata a chasníci

Smutnému běhu přišli na příčinu;

A hlasové šli po vší vesnici,

Kladoucí na babičku všeho vinu.

Babičku ale Pán Bůh miloval,

A nežli sněhův zbavila se země,

Ji na soud věčné lásky povolal,

Shovívavější než to lidské plémě.

Pak Madlenky a Jana mrtvoly

Na svatém poli v jednu hrobku dány;

A lidem v osadě a vůkolí

Co smutný příklad pověr zpomínány.