BÍLÁ SOBOTA

Je klid a ticho. – Někde jenom v dáli

od mýtiny, jež rosou jarních dešťů

se skvěje na slunci – zvuk trilkující

v pokřiku ptactva pronikavě jásá

a ze strání, kde houštiny jsou měkké,

v závanu větru, na paprscích slunce

fialek vůně sestupuje dechem.

A na cestách, jež vlhkem dosud svítí,

otisky střevíců jdou šikmým řadem

a nad nimi širokou vlnou proudí

postavy baculatých venkovanek.

Kroj odložily, jež tak dobře šatil

houpavé boky, prsa pod kordulkou,

a podivně se nesou v rovných jupkách

a v šátcích bez smělého uvázání.

Tak rád by člověk zavolal, když vidí

tu silhouettu směšně nepůvabnou

v šedavé vlně, v tuctovém tom střihu,

jež polo městský stopu kroje chová:

„Najděte zas v své truhle po babičce

poklady krajek, barev, vyšívání

a pod suknicí krátkou v řasách máků

ukažte pěkné nohy baculaté.

Zda víte, jakou byla krasavicí

babička vaše, když se s hochem vedla,

jak z rukávců se nahé lokty smály

a z pod šátku ta líce jablková?“

Již silhouetty jejich šednou v šedi...

Jen hlouček hochů na louce se honí

pod jabloní, jež pupence má sotva –

a ještě slyšet, jak tu klouček mačká

svou hračku z rána, řehtačku a křehký

radosti symbol, vejce malované.

Na vetché věži zvony vyzvánějí

předehru slavnostní a les je sirý

i dědina i cesty. Soustředěno

vše k místu jednomu, kde honorace

v svátečních šatech, se sváteční tváří

a nízká klenba písní přeplněna,

v které se dětské hlasy překřikují

a varhany svůj průvod pobručují.

Korouhve s chvojím, bílý brokát nebes,

vše připraveno. Silné svíce planou. –

Lid v řadách jde, muzika spouští vážnou,

šum proudí, řady kročejů se množí.

Pak tichne zvon a rázem vše se mění;

pobožný výraz s tváří zmizel zcela.

A hudba hraje pochod, kroky dupou

a každý spěchá. Hlad je po tom půstu

a k večeři je jehně se salátem.

Tam nahoře, od mýtin, rosných deštěm,

jde slabá vůně fialek jen dechem,

jak kadidlo z kouřících lesů stoupá.

Je klid a ticho. Člověkem byl Kristus!

– Kos ještě zahvízd'. Kročejů jak šelest

by tudy šel... A šerem, které houstne,

ramínka útlá bílých břízek svítí.

A bez oslav, bez vyzvánění zvonů,

svic silných plápolu a poklon davu

les svého vzkříšeného Boha vítá.