Bílá sobota.

Z let dětských, z krásných oněch dnů,

kam ubírám se, kam se hnu,

vždy zní mi v duši, se mnou jest:

Vstal z mrtvých! ona velká zvěst.

V ní síla, hloubka, vřelý cit...

Ó nelze, nelze zapomnít

v tiš noci a v dne shonu

ten slavný hlahol zvonů,

těch velkonočních zvonů!

Kdo vskutku žil a miloval,

kdo věřil, chtěl a bojoval,

kdo ztratil vše, by našel zas

na propasti dnu těchy jas,

ten pochopí a ocení

to kouzlaplné souznění,

tu hudbu měkkých tónů,

ten slavný hlahol zvonů,

těch velkonočních zvonů!

Slyš, zlatým chmýřím jehněd v dál,

v cest úvozy a podél skal

to táhne se a hlaholí

z měst, samot, vesnic do polí,

v tom jaro, síla, k žití vzruch,

v tom budoucnosti mluví Bůh:

Kdo může říci: tonu!

v ten slavný hlahol zvonů,

těch velkonočních zvonů!

My Velký pátek měli již,

i náš snad v prachu skácen kříž,

my dlouho šli pod jeho jhem

a vzdechy zněla celá zem;

však přečkavše svou Golgatu

chcem slyšet v tichu sabatu

ve zbožném hlavy sklonu

ten slavný hlahol zvonů,

těch velkonočních zvonů!

Vstal z mrtvých! Nuže, srdcí tluk

v ten sváteční ať vpadne zvuk!

Jež v učenníků padlas hruď

do Emaus jdoucích, s námi buď,

ty svatá něho, naděje!

Kéž zázrakem vás zavěje

do srdcí milionů

ten slavný hlahol zvonů,

těch velkonočních zvonů!