Bílá sobota.

Ta doba věru vážná tak,

že brání všemu smíchu

a mnohý velký darebák

se kaje ze svých hříchů.

Ba mnohý pyšný farizej

se bledým strachem třese,

a dobré skutky na prodej,

by Boha smířil, nese.

Hle! mnohý národ kdesi tam

již pod břemenem kříže,

jejž na Golgotu vlékl sám,

sklesnuv, byl hrobu blíže.

A ti, kdož z pouhé lidskosti

mu vstáti pomáhali,

se za to ve vší skromnosti

o jeho roucho drali.

Leč o tom těžko šířit slov

neb psáti historie,

však kdesi tam je velký rov,

jenž tajemství to kryje.

A nejeden dnes černý šat

s oltářů lidstva vlaje;

leč těžko o tom povídat –

kdož zná pak ony kraje?

Dnes velká bílá sobota,

toť den s jasnější tváří,

nebť prázdna stojí Golgota

a slunce opět září.

Po krajích pak i dědinách

Jidáši teď se pálí,

a mnohého snad jímá strach,

jenž hledí na to zdálí.

Kdy nastane as národům

po velkém pátku doba,

kdež odevzdá se plamenům

špinavých zrádců zloba?

Kdy budou moc’ as národy

svých Jidášů se zbavit

a v jasné záři svobody

své z mrtvých vstání slavit?