BÍLÉ HVĚZDY.

BÍLÉ hvězdy nebem chodí,

hvězdáři je počítají,

ale ony jdou, kam Bůh je vodí.

Květy rostou, umírají,

vidíme to, nám jich líto;

ony znovu v našem srdci vyrůstají.

Bílé hvězdy nebem spějí,

prokmitají, – zanikají. –

Kde to srdce, v kterém nemizejí?

Lidské srdce, květe mžiku,

blednoucí jak hvězdy ráno,

pojmeš i ty hvězdy v jejich zniku!

Lidské srdce, k smrti zralé,

hloubané, však nikým nezhloubáno,

kde to srdce, – ty kde žiješ dále?