Bílé květy, sněhobílé květy...

Viz, drahá, sad můj žití na stráni,

když prchli zimy dnové krušní,

jak plane v slunce Tvého usmání,

jak začernalé větve hrušní

jsou jen květy,

bílé květy,

sněhobílé květy...

Zde celému jsem světu skryt,

sem nezří oko, krví vášně rudé –

sem padá jenom Tvého slunce svit

a v něm, kam pohled stačí, všude

planou květy,

bílé květy,

sněhobílé květy...

Sem nedoléhá všední vřavy ruch,

jenž osamělou duši děsí –

zde v slunci Tvém jen tetelí se vzduch

a s větví v oslnivé směsi

planou květy,

bílé květy,

sněhobílé květy...

Mých dávných přátel rozptýlil se řad

po šíroširé žití pláni;

laur pro své čelo uchvátí si snad –

a mně v Tvém tichém usmívání

planou květy,

bílé květy,

sněhobílé květy...