BÍLÉ MOŘE.

Do výšky, šíře kolem po prostoře

šedivé mlhy stojí tiché moře,

je nebe skryto, zapadl v ni svět,

jen co bys ruku vztah – dál nevidět.

A voláš-li v ni, odpovědi není

a vzdychneš-li, ten vzdech se v mlhu mění

a couvej před ní, nebo žeň se v před,

je všude stejně bílá měkká zeď.

Bez drahé ruky jsi tu, bez přítele,

tvé vztahy k žití přervány jsou cele,

ba, není ani zákeřnických dyk,

jichž ocel ti tak často v záda vnik.

Je hlucho... Hruď tvá sice ještě dýše –

však žiješ ještě? Bílým mořem tiše

tě objímá snad Věčnost šedivá

a naposled jsi pohřben za živa...