BÍLÉ REQUIEM

Je bílá metelice,

jež k spánku ustlává,

a bílé hor jsou svahy

a bílá Mumlava.

A jak se plouží sáně

pod bílý vrchů lem,

poklidem horské stráně

zní bílé Requiem.

Muž nyní tiše spící

procházel kolikrát

vichrem a metelicí

a obé míval rád.

Muž, který odpočívá,

nepoznal, co je klid,

ta hlava starostlivá

národa byla štít.

To srdce, které bilo,

to srdce nebije

a ke cti jeho bílo

po horské stráni je.

V horáckém srdci plály

národa láska, vzdor,

národa ideály.

Ten bílý rubáš hor

horácké srdce střeží,

že bylo strážcem dřív.

A ten, jenž mrtev leží,

je víc než živí živ!