BÍLÉ RUCE.

Ty měkké ruce bílé

já v duchu ještě zřím,

jak růže dvě by svilé

se mihly zášeřím.

Jich teplota a něha,

když – hladí světlý vlas.

na mou skráň zas si lehá

jak utlumený hlas.

Jich vroucí, teplé stisky

mou tiší pravici,

jak krve slední trysky

na smrtné hranici.

Ó bělosť rukou bílých

ve divném zášeří

žel nese v slabých chvílích –

ach nikdo nevěří.

Jak jiskra žhavá splývá

do Neznáma jich jas –

co vzpomínek ta skrývá,

ví dávný jenom čas.