Bílé stíny.

Jedlí za potokem

u té horské strany

leží tam vojáček

těžce porubaný.

Na čele a tváři –

na povadlém kvítí –

sotva spočítal by

roků do dvacíti.

Tvrdé jest to lože:

půda nezoraná,

na pravo i v levo

všude samá hrana.

Nemá podhlavničky

ni přikrývky prsu,

jen mateří doušky

rozkvetlých pár trsů.

Za to mu však zpívá

pták dvě písně v keři:

jednu o dívčině,

druhou o mateři.

A jak z toho keře

zvučí zvuky prosté,

matčin stín a dívčin

před šuhajem roste.

Voják hlavu zvedá,

voják hlavu točí –

dva bělostné stíny

zavřely mu oči...