BÍLÉ UHLÍ.

Na milimetr přesně zhotovil

kreslič a zedník, stavitel,

kamenný korset,

granitovou hráz.

A řeka sešněrovaná,

k šílenství dohnána,

se vrhá v ráz,

v zuřivém vzteku

do turbin,

v jejichž zas vleku,

jsou zapřažena dynama.

V bláznivém počtu obrátek,

trou měděné se kartáče.

Ampérometr skáče,

pak dotek jediný,

rozvodní deska zapiata,

spletivo drátů nad zemí,

spletivo drátů pod zemí,

probíhá dědiny,

ulice měst.

Síť elektřinou nabitá.

Podzemní dráha jásá,

visutá dráha letí,

veselá tramway řeže ulice.

Stotisíc uhlíků v skleněných báních,

stotisíc měsíců se houpe na stojanech,

rozlévá mléčné světlo v ulicích.

Večerní náměstí má radost na lících.

Díky Tobě, Řeko.

Ty promítacích přístrojů prosvětlíš film,

jiskrovou stanici svým proudem napájíš,

v jediný mžik je spojen svět.

Netřeba tělu práchnivět,

kremací elektrická pec

poslední službu převezme.

Tvá síla, řeko, v nervů milion

se v mžiku rozlétá

a na sta kilometrů plní,

s kovovým vláknem hrušky skleněné.

V hospodách třeští elektrická piana.

Bíle je zaplavena operační síň.

Píseň o tobě zpívají,

hodiny na nárožích velkoměst,

rotačky v tiskárnách,

soustruhy v továrnách.

Ó jaké dobrodiní,

báseň samotná

je jediný z Tvých nervů, řeko,

který zabíhá

do mojí ložnice.

Na nočním stolku stojí lampa.

120 voltů, 16 svíček.

Modrá je ampule,

a modré světlo

se večer rozlévá

po bílých peřinách,

z nichž hlava vyčnívá

mne čekající ženy.

Ó řeko!

Krásné je tvoje šílenství.

Řeko!

Symbole věčných návratů.

Ó hydroelektrická ústředno,

tys věčně hnána Věčnou Řekou...

Díky!