Bílému domu v staré zahradě.

Na cestě své se poutník zastavil

a unaven se podepřel o hůl,

zrak jeho bloudil širou krajinou,

a s povzdechem zašeptal tiše tak:

„Ty bílý dome v staré zahradě,

tam daleko za hradbou strmých hor,

teď vlaštovky se vrací od jihu,

a vyhledají stará hnízda svá

na římsách tvých a ty je přivítáš.

Já ale nikdy víc se nevrátím,

já nepřekročím víc tvůj drahý práh,

na kterém ta, která mě zrodila,

se denně zastavila na večer,

by k hvězdám vzhledla vzhůru větvemi.

Jí, zemřelé, teď hvězdy prahem jsou,

za kterým leží Boha tajemství,

tam plní zraky těch, již odešli,

zář nevýslovná. Jejich stíny však

tak těžce, ach, na srdce padají

těch, kteří ještě čekají na smrt.

Ty bílý dome v staré zahradě,

ó rci, zda duše věcí podobna

jest duši naší, která naučit

se nikdy zapomnění nemůže?

Ty bílý dome v staré zahradě,

ó rci, je teskno ti, když cizích krok

v tvých stěnách zní? A nečekáš, že já

se k tobě vrátím jak ty vlaštovky,

bych znova snil pod starou střechou tvou

ty staré, krásné sny? Bych naslouchal

těm žehnajícím slovům zemřelé,

jež utkvěla v tvých milých prostorách,

a v noci, když ti cizí lidé spí,

se mísí sladce v stromu šumění?“

Tak poutník děl, a slza padla v prach

té dlouhé, nekonečné silnice,

která se v dáli táhla. Kam? Ach, kam?