Bílí kozáci.

Michal Sobanski, rek z pradávných časů,

Bojovník ze dnů dávných, před-Kosciuszkových,

Na zbytkách jeho dlouhých posud vlasů

Již dávno, dávno leží bílý sníh.

Ač jeho hlava v hrob se klonila,

Však schýlena přec duše nebyla.

Jako ostrovy se dvory polských pánů

V krajinách maloruských zdvíhají,

Novou na mocné Velkorusy ránu

Šlechtici polští zhusta chystají,

I volají, by k nim se kozák dal.

Jak druhdy pod korouhví polskou stál.

I oblekli se na bílo šlechtici,

I vzali na sebe kozácký šat,

Kozáci ale nepovstávající

Nechtí za polskou slávu bojovat.

Sobanski, slavný, stříbrovlasý kmet,

Do boje vede polské šlechty květ.

A vytlačen do Austrie Dvernicki,

A Gielgud polskou rukou zastřelen,

A z očí všech se ztratil rek Rozicki,

A mine polský o svobodě sen,

Sobanski padnul – stříbrovlasý kmet –

I v boji zvadnul polské šlechty květ.