BILOCATIO SCT. ADALBERTI

Stál svatý Vojtěch v Římě velebném,

stál před oltářem svatou slouže mši

a Credo čta; když slova pronesl,

že Kristus vytrpěl a pohřben byl,

tu oněměl a tělo ztrnulo,

jen postava tu stála nehybná.

V té chvíli Bůh ho do Čech přenesl,

dvě postavy mu dal, dvě osoby:

ta jedna v Římě stála v kostele,

ta druhá octnula se v Libici.

Tu stála v pluviále pohřebním

a kolem řadou bledé ležely

ve rakvích otevřených mrtvoly;

mrtvoly bratří, sester krvavé.

Slavníkův starobylý zhuben rod

i čeleď zavražděna veškera,

Vršovcův pomstou padli krvavou.

I dal mu rozkaz Hospodinův hlas:

„Teď pohřbi je!“ A „De profundis“ hned

„clamavi ad Te“ Vojtěch zbožně pěl

a plně úřad sluhy božího

až k „Requiem aeternam“ dozpíval.

Pak rukavičku svleknuv s pravice,

kříž na čelo a ústa, na prsa

jim všechněm čině, plakal ze srdce,

pokoje věčného jim žádaje

a vstání těla z mrtvých slavného.

A Bůh jej do Říma zas přenesl,

tam tělo u oltáře hnulo se,

dál Credo zbožně ústa říkala

a srdcem plálo: „Resurrexit tertia!“

Jen rukavička v Čechách zůstala.

A sochaři, když jeho postavu

ze dřeva tesají neb z mramoru,

vždy ruku obnaženu nechají,

jež křížky udělala poslední

na čelo Slavníkovu plemeni.

Pomiluj nás, Hospodine!

Před Tvým trůnem hvězdy planou,

jedna z krve Slavníkovy,

z těch, co září českou stranou.

Otce, matky, ženy, děti

přineseme v Tvoje sklady,

svatý Vojtěch, biskup pražský,

sešli jej, ať žehná tady.

Ležet budem’ k jeho nohám,

ruku drží nade všemi,

po boji a po životě

bude nám mír v naší zemi!