Bílý kaktus.

To drsný kaktus na nestvůrném stvolu,

však pouze noc když ku zemi se schýlí,

poslední stopy červánků, jež zbyly,

rvouc černou pěstí mračen do výmolu,

květ bájný zažíhá se do plápolu,

a tiše chví se jako plamen bílý,

jak tmou by vlálo bílé roucho Víly,

či šlehla v mrak zář severního pólu:

Tak hoří noci, samotě a tichu.

Jen světlošky jak perly padající,

ty slzy v ňadrech noci, ten květ znají.

Však sotva Zora ve hrdliček smíchu

fanfaru světla spustí vítězící,

jak duše básníka se v sebe ztají.