BÍLÝ KALICH.

Cítím, cosi mezi námi

z hlubin srdcí roste, roste.

Oddech neznámý a známý –

Odkuďs přišel? Kdo jsi, hoste?

Štíhlý stvol, jak meče listy,

na vrcholu kalich bílý,

listů šest, a každý čistý

jako člověk v štěstí chvíli.

Na tyčinkách plno zlata

v prachu přejemného pelu –

bílá číše vrchovata

vůně liljí, asfodelů.

Nesahejte po tom stvolu!

krev by tryskla z něho vřelá,

stáhla by nás k sobě dolů

louka asfodelů ztmělá.

Ať tu roste mezi náma

bělejší květ nad liliji –

vůně neznámá a známá

ať nás v čistých duších zpíjí.

Vaše oko nad květinou,

její kalich čistý, bílý –

a pak dni ať k hrobu plynou,

ať se slunce k pádu chýlí.

Že jsme svoji, cizí prve,

každý z nás v té chvíli tuší –

vzrostlo kvítí z naší krve,

bílý kalich z našich duší...