BÍLÝ KVĚT.

Mám květy rád, když v tichou alej padají

jak vonného by sněhu přikrov bílý,

kde sklánějí se větve tiše na kraji,

a hlavy v šumném rozhovoru chýlí.

Jak sněhovou bych kráčel cestou bělavou,

zřím lásky svojí otisk nožky malé,

když s úsměvem si měsíc nad hlavou

v aleji ztichlé zdříml náhle.

Té černovlásky nožka malá v střevíčku,

jak z aleje by naposled tu odcházela,

se třpytnou tajnou slzou na líčku,

a bílá květina se pod nožkou jí chvěla.