BÍLÝ KVĚT.

Stál v stínu růže na záhonu květ

a velký, bílý, vonný kalich měl.

Tak naivně a prostě hleděl v svět,

večerním vánkem kolébán se chvěl.

A přišel déšť, za slunce k zemi pad,

nad krajem duhy skvělý zářil pás,

v krůpějích čistých přišel pozahrát

a po dešti zas blednul, mizel, zhas!

Nad květem bílým v žhavé růži zbyl

po dešti nápoj červencových dní.

Jej kalich bílý žádostivě pil,

když k němu snes' se v kapce poslední.

Ten nápoj sžehal, v nitro vlnou spěl,

jež probudila dřímající žár,

květ bílý vášní neznámou se chvěl

a slzou růže vlažil suchopár.

Však pod tím žárem květu zhynul pel,

on spálen bílou hlavu naklonil

a nápoj lásky, v kalichu jenž vřel,

ve bílé slze na zem uronil.

Vsled v jeho nitro růže zavál dech

a kalich bílý smutně umíral;

kol slzné perly stály na květech,

a plálo slunce – květ však bílý spal.

Že nové kapky padly – necítil,

ač příval jejich splavil jeho pel.

On jednu krůpěj žhavé lásky pil

a láskou mřel – a jistě šťasten mřel!